Ihned po dočtení aktuálně posledního Keplera (Zrcadlový muž) jsem se rozhodl, že v sérii doplním mezery. Chybí mi první tři díly. Nezačal jsem pravda od začátku, ale spíš zpět. Dílem třetím s názvem Svědkyně ohně.
Od vydání knížky uplynulo 10 let, a tak jsem byl zvědavý, jak manželé skrytí pod pseudonymem Kepler tehdy psali. V předchozích pěti knihách už jsem totiž jejich styl trošku nasál.
I ve Svědkyni ohně nezklamali. Jsou knihy, které začínají zvolna. Kepler prakticky nikdy ne. I zde se jde rovnou na věc a jako u dalších knih od Larse Keplera i zde můžete opět čekat propojení děje a nějakého silného tématu. V této knize je jím spiritualita a takém vztah k dětem.
Joona Linna tentokrát vyšetřuje dvojnásobnou vraždu v centru péče o problémové dívky. Tedy ne přímo vyšetřuje, oficiálně má roli pozorovatele, ale jako nejostřejší tužka v penále stejně táhne vše sám.
Na nejlepších autorech kriminálek mě baví, jak moc času musí před psaním strávit přípravou a hledáním informací, které nakonec v podobě maličkých detailů dovedou čtenáře a detektiva k cíli. Zároveň kladou myšlenkové pasti, aby podsouvaly určité směry, které často vyvrátí masivní zvrat. S tím Kepler ve svědkyni ohně skvěle pracuje.
Rozhodně jde o další z knížek, od které nechcete odcházet, ať ji čtete kdekoliv.
