Druhou knihou z celé série jsem uzavřel mé putování všemi aktuálně vydanými díly Larse Keplera s detektivem Joonou Linnou.
V kostce. Paganiniho smlouva je strhující. Tempo je zběsilé po celou dobu a k atmosférře neskutečně přispívají výkony detektivova soupeře, profesionálního zabijáka, kterému se v hantýrce říká Hrob.
Zápletka se točí okolo zbrojního průmyslu a na počátku je mrtvá dívka, kterou naleznou sedící v lodi. Dívka je ovšem utopená, což ukáže pitva. Jak se něco takového mohlo stát?
Naštěstí má švédská policie v řadách finského supermana, kterému to krutě pálí. Soupeř má ovšem náskok. O co ale vlastně jde? Klubko pomalu rozplétáte, je pěkně zašmodrchané, jak se na severskou krimi sluší.
Bokem se autorská dvojice vydává do hudebního světa, který do knihy vplouvá jak v jedné příběhové linii, tak i v názvu, který vychází … no to se dozvíte.
Jestli bych Paganiniho smlouvě mohl něco zpětně vytknout, pak je to trend určité překombinovanosti, se kterou si ale Linna nakonec vždycky poradí. Je to na, místy i za hranou uvěřitelnosti, ale odtrhnout se od toho nedá.
Protože jsem jak třetí, tak i tento druhý díl četl až později, než ostatní, oceňuji tady rozvoj vztahů postav, hlavně se Sagou Bauerovou, u které se mi vždy neodvratně vybaví postava z televizní série Most.
